Smutný osud ledňáčka

Po loňském fotografování ledňáčků ve východních Čechách se mi letos na jaře konečně podařilo najít jeho noru relativně poblíž mého bydliště. Objevil jsem jí v době, kdy už se pár střídal v sezení na vajíčkách. Během několika pozorování jsem si začal všímat určitých pravidelných rituálů v jejich chování. Samička vždy při opuštění nory slétla těsně k vodní hladině, za letu se mírně ponořila do vody a pak si na nedalekém keři čistila peří. Sameček zase před střídáním přilétl na větvičku kousek od hnízda, kde v klidu čekal třeba i 15 minut a potom písknutím upozornil samičku, že je řada na něm.

Během pozorování ledňáčků jsem spatřil v řece a na břehu i jiné živočichy. Občas sem zalétl skorec, ve vodě často plavala užovka a kousek po proudu v hromadě naplaveného dříví jsem uviděl i norka. Toho jsem pak vídával pravidelně. Často chodil po břehu někam dál proti proudu a zpátky se vracel většinou vodou. Jednou jsem ho dokonce viděl s chycenou rybou, kterou držel v tlamě za žábry.

Začal jsem se těšit na narození mladých ledňáčků a doufal jsem, že se mi podaří nějaké snímky při jejich krmení. Vypravil jsem se tedy k noře v době, kdy už mělo dojít k vylíhnutí mláďat a kdy se dalo čekat, že rodiče začnou mladé přikrmovat. Postavil jsem stan jako obvykle na protějším břehu .. asi šest, sedm metrů od nory a netrpělivě čekal. K mému překvapení se však ledňáček ne a ne ukázat. Asi po třech hodinách strávených v krytu jsem pomalu začal ztrácet trpělivost a začal jsem přemýšlet, jestli jsem ledňáčka nějak nevyplašil, a nebo jestli nemám stan postavený příliš blízko u nory. Konečně asi po čtyřech hodinách přilétl sameček, ale jen chvilku seděl na větvi a pak odlétl pryč. Do nory vůbec nevlétl. Začal jsem tušit, že není něco v pořádku. Hned druhý den jsem se tam vypravil znovu, stan jsem postavil o kus dál a ještě zamaskoval maskovací sítí. Čekání však bylo opět neúspěšné. Vylezl jsem tedy ze stanu, přebrodil řeku a nakoukl opatrně do nory. V tu chvíli to bylo jasné. Do nory odněkud shora prosvítalo světlo. Vylezl jsem na břeh a v trávě jsem našel vyhrabanou díru přímo nad hnízdem. Až teď mě napadla souvislost mezi zmizením ledňáčků a norkem. Pocítil jsem vztek a lítost zároveň.

Je to smutné, ale uklidňoval jsem se tím, že v přírodě to prostě tak chodí. Že si příroda dovede poradit sama. To jsem ještě nevěděl, jak to s rozšířením norka je. Nejedná se totiž o norka evropského, ale o norka amerického, který se u nás nikdy nevyskytoval a proto tady nemá přirozeného nepřítele. Norek americký se tady rozšířil teprve nedávno. Byl sem dovezen za totality jako kožešinové zvíře. Zájem o kožešiny však brzy opadl a tak majitelé a farmy norka prostě vypustily do volné přírody. Tady se norek úspěšně a rychle množí a páchá velké škody. Dokáže zlikvidovat trdliště chráněných raků, vyhubit užovky nebo vylovit ledňáčky.

Takže za to nemůže příroda, ale zase jako obvykle člověk. A to už smutné je. Kdy si už konečně uvědomíme, že každý neuvážený zásah do přírody se nám vždy vrátí.