Jak jsem fotil ledňáčka

Trocha informací neškodí

Ledňáček patří k výrazně zbarveným ptákům. Hlava a křídla jsou tyrkysově modrá a bříško hnědé až oranžové. Ledňáček říční je jen o něco málo větší než vrabec. Dorůstá 16-17 cm. Ledňáčci milují samotářský život, který tráví u klidně tekoucích a průzračně čistých potoků, kde jsou zároveň chráněni proti větru. Hnízda si vyhrabávají zobákem ve strmých březích vod. Tito ptáci upřednostňují místa, kde do vody zasahují větve. Na těch pak sedávají a ve vodě pozorují svou kořist. Jakmile nějakou spatří, vrhají se s křídly přitisknutými k tělu téměř kolmo do vody. Pod vodou má ledňáček oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, díky které nevidí a spoléhá se tak pouze na dotek. Pevně zobákem sevře rybu a pomocí křídel se vynoří na hladinu, kde kořist omráčí úderem například o větev. Ryby polyká hlavou napřed, aby mu šupiny nepoškrábaly hrdlo. Vidíte-li ledňáčka s rybou drženou v zobáku za ocas, pak to znamená, že ji nechce pozřít, ale chystá se ji odevzdat samičce nebo mláďatům.

První neúspěchy

Ledňáčka, nazývaného také letající drahokam, jsem si vždy přál vyfotit. Nejprve jsem si na internetu vyhledal místa pravděpodobného výskytu, vše tak do 30 km od mého bydliště. Přečetl jsem si informace o jeho zvycích, o tom že většinou vyhledává stejná místa, ze kterých se pak vrhá do vody pro svou kořist. Zjistil jsem, že v době krmení mladých létá skoro pravidelně v intervalu 45 minut, v pozdějším věku mláďat až v intervalu 15 minut. Dokonce jsem se na jednou fóru dozvěděl, že vyfotit ledňáčka je snažší než vyfotit vrabce na dvorku. No stačí mi tedy najít místo výskytu, objevit dosedací místa a mám ho.
Naladěn krásnými fotografiemi, vybaven informacemi a fotografickou technikou jsem vyrazil na první místo pravděpodobného výskytu. Tím místem byla Skryjská jezírka a jejich okolí. Už při své první návštěvě jsem ledňáčka spařil, ale bylo to jen asi na deset sekund. Sednul si na skálu nad vodou, jednou se potopil pro rybku a za chvilku byl pryč. Nemusím snad psát, že jsem neměl ani vyndaný fotoaparát z batohu. Příjemně naladěn jsem čekal v úkrytu na jeho další přílet. Zbytek dne jsem však čekal zbytečně, ledňáček se nevrátil. To celé se opakovalo i při dalších třech návštěvách tohoto místa, které se ukázalo jako naprosto nevhodné pro focení. Místo je totiž dost frekventované, takže jednou se zde objevil školní výlet, v lepším případě jen rodina s dětmi, které si ukazovali na blázna v maskáčích. Změnil jsem tedy lokalitu, ale ani v okolí Radnického a Kosího potoka, tedy míst kde se ledňáček pravidelně vyskytuje, jsem ho za celý měsíc nespatřil. Zjistil jsem, že najít a vyfotit ledňáčka nebude zase tak snadné a pomalu jsem začal proklínat autora "dvorkové teorie".

První snímek

Nakonec jsem ledňáčka objevil na říčce vzdálené jen asi 10 km od mého bydliště. Bohužel uvidět ho, ještě neznamená vyfotit. Musel jsem okolí řeky navštívit několikrát po sobě, abych objevil a vytipoval místa, kde pravidelně sedá a loví. Řeka je tu však docela hustě obrostlá u obou břehů vysokými keři a stromy, takže na focení je zde hrozně málo světla. Napíchal jsem tedy kousek od dosedacích větví do vody dřevěné kůly, v naději že ledňáček bude spolupracovat a zapózuje mi na jednom z nich. On je však neustale ignoroval a dál usedal do větví stromů. V dalších dnech jsem tedy aspoň částečně prořezal okolní větve, aby se tam dostalo více světla. Jako maskování jsem používal jen maskovací síť, která se mi však příliš neosvědčila. Při delším focení se člověk začne na židli vrtět, potřebuje se protáhnout a při každém takovém pohybu se síť začne vlnět a šustit. Nehledě na to, že když máte síť přehozenou i přes hlavu, tak je přes ní špatně vidět do okolí. Po celou dobu focení samozřejmě nelze udržet stálou pozornost, nejde být pořád připravený s okem u hledáčku a s prstem na spoušti. Ruce vám začnou brnět, začne tuhnout krk. Právě v těchto chvílích, kdy ztrácíte pozornost, většinou přijdete o dobré záběry. To se mi stalo právě kvůli maskovací síti, jen pohyb ruky ke spoušti, kdy se maskovací síť pohnula, stačil ledňáčka vyplašit.
Další mé fotografické trápení přerušila dovolená a já ještě neměl ani jeden použitelný snímek. Předposlední den dovolené, trávené ve východních Čechách, jsem vyrazil jen s foťákem k nedalekému rybníku, kam zalétají volavky. Kousek od místa kde jsem se schoval, vyčnívaly z vody pahýly starých stromů. Jaké bylo moje překvapení, když na jednu vyčnívající větev přiletěl právě ledňáček. Na tomto místě se mi podařil můj první snímek. Dovolená sice skončila, ale já už věděl, že se sem brzy vrátím.

Lepší než telekonvertor?

Protože je ledňáček docela malý pták, měli byste na fotografování mít nejlépe 400mm dlouhý teleobjektiv nebo alespoň třístovku s 1,4x telekonvertorem. Samozřejmě lze použít i telekonvertor 2,0x, ale na snímcích je už znát úbytek ostrosti a kontrastu. Takže silný teleobjektiv a nebo druha varianta.... přiblížit se co možná nejblíže. A k opravdu velmi výraznému přiblížení vám pomůže fotostan. Já jsem si před cestou do východních Čech pořídil fotostan Gunner a jsem s ním dosud naprosto spokojen. Váží pouhé dva kilogramy a je vlastně za třetinovou cenu značkového telekonvertoru. Stan jsem použil jen na jedno focení a tak zatím jedinou nevýhodou stanu jsou podle mne přišitá poutka kolem obvodu, která slouží k uchycení dalšího maskování.. například větví, rákosí atd. Právě v místech přišití poutek dochází k prosekání tkaniny, ze které je stan vyroben. To samé je vidět ve švech. Jen doufám, že se stan v těchto místech nezačne trhat a že při dešti nebude těmito otvory zatékat. To vše ale zjistím až při delšímm používání.

Fotografické žně

Stan jsem postavil na stejné místo, kde jsem pořídil svou první fotografii. Ledňáček skutečně asi po hodině čekání přiletěl a dokonce mi i dlouhou dobu pózoval. Tady jsem si však znovu uvědomil, že základem každé dobré fotografie je světlo. Můžete mít sebesvětelnější objektiv, ale bez dobrého světla s ním uděláte jen průměrné fotografie. Svítilo boční světlo a na snímcích prostě chybělo prokreslené peří.
Přesunul jsem se tedy k místům, kde jsem viděl ledňáčka lovit rybky a to na hráz rybníka. Před tím jsem ještě do vody zapíchl dřevěný kůl.. snad to tentokrát vyjde. Stan jsem postavil jen asi 5 metrů od kůlu a čekal. Kolem páté hodiny odpoledne přilétli k tomuto místu dokonce tři ledňáčci a začali mi předvádět nádherné divadlo. Ochotně pózovali i na připraveném kůlu, lovili rybky a pak jen odpočívali. Třeba i 20 minut na jednom místě.
Tady se ukázala výhoda fotostanu oproti maskovací síti. Ve stanu jsem se mohl v rámci možností pohybovat, měnit objektivy, jíst a dokonce jsem jednou i telefonoval. Ledňáčci to vůbec nevnímali a nevěnovali stanu žádnou pozornost. Za odpoledne jsem udělal skoro dvě stovky záběrů a vůbec jsem nevnímal utíkající čas. Druhý den jsem odjížděll spokojený, s vědomím toho, že ho konečně mám. Nebyl jsem tady ale určitě naposledy, mám už vytipovaná další místa k focení.